Památník Terezín

Památník Terezín vznikl v místech utrpení desetitisíců lidí původně jako Památník národního utrpení roku 1947 z iniciativy vlády znovu obnoveného Československa.
V České republice je jedinou institucí svého druhu. Jeho posláním je uchovávat památku obětí rasové a politické perzekuce v letech nacistické okupace, rozvíjet muzejní, výzkumnou a vzdělávací činnost, jakož i pečovat o místa spojená s utrpením a smrtí desetitisíců obětí vlády násilí.

Úvod

Terezín byl založen jako pevnost na konci 18. století. Město, dodnes obklopené masivními valy, leží nedaleko soutoku Labe s Ohří. Terezínská opevnění (Hlavní a Malá pevnost), na svou dobu moderní, postupně zastarala a po ztrátě vojenské funkce upadla v zapomenutí.

Teprve v nedávné minulosti Terezín ve vědomí naší i světové veřejnosti znovu ožil jako tragický symbol utrpení desetitisíců nevinných lidí, kteří zde zahynuli v době nacistické okupace naší vlasti.
Policejní věznice v Malé pevnosti

Po obsazení Československa Hitlerem si nacisté povšimli "výhod" Malé pevnosti a zřídili zde v červnu 1940 policejní věznici. Z různých služeben gestapa sem byli posíláni čeští a moravští vlastenci, členové mnoha odbojových skupin a organizací.

Kromě našich občanů (asi 90%) zde byli vězněni i občané bývalého Sovětského svazu, Poláci, Jihoslované, Francouzi, Italové, angličtí váleční zajatci a příslušníci dalších národů. Za pět let prošlo branou Malé pevnosti na 32 000 mužů a žen.

Životní podmínky uvězněných se rok od roku zhoršovaly, vězňové byli nuceni k vysilující otrocké práci. Tzv. vnitřní komanda zajišťovala údržbu a chod věznice, obdělávání přilehlých polí a výstavbu různých objektů. Většina vězňů však pracovala mimo pevnost u různých firem v okolí a do posledních dnů války se podílela na válečné výrobě a práci pro říši.

Od roku 1943 se prováděly v Malé pevnosti i popravy na základě "Sonderbehandlung " - bez soudního řízení. Celkem zde bylo zastřeleno více než 250 vězňů. Při poslední popravě 2.5.1945 byly zmařeny životy 51 vězňů (+1 konfident), převážně představitelů mládežnické organizace Předvoj.

Jen večer ve chvílích odpočinku se mohli vězňové povznést nad neustálé ponižování a teror ze strany dozorců. V celách, kde se utvořil ustálený a důvěryhodný kolektiv, se tajně rozvíjela politická a kulturní činnost. Besedovali zde a přednášeli umělci a nejrůznější odborníci. Na některých celách se tajně pořádaly kulturní večery, při nichž se zpívalo a recitovalo, kněží organizovali modlitby. I v nelidských podmínkách dovedli lidé umělecky tvořit; vznikala zde řada básní a jednoduchých kreseb, které mají především velkou dokumentární hodnotu. Kulturně politický život na celách a tajné spojení s venkovním světem pomáhaly vězňům Malé pevnosti překonat hrůzy tohoto nacistického perzekučního zařízení.

V Malé pevnosti byli vězněni např. představitel odbojové organizace Ústředního vedení odboje domácího doc. Vladimír Krajina, vedoucí představitelé Obrany národa gen. Hugo Vojta, gen. František Kravák, gen.Viktor Spěváček, gen. František Melichar; deportován sem byl také náčelník čs. generálního štábu gen. Ludvík Krejčí. Byli zde i představitelé Petičního výboru "Věrni zůstaneme" prof. Vojtěch Čížek, spisovatel K.J. Beneš, redaktor Otakar Wünsch a JUDr. Milada Horáková. Za KSČ mj. Václav Sinkule, Eduard Urx, MUDr. Miloš Nedvěd, Milada Pixová a Marie Zápotocká. V době heydrichiády v roce 1942 sem byli dopraveni roudničtí studenti a také příbuzní a pomocníci atentátníků Kubiše a Valčíka, z nich 252 osob bylo popraveno v říjnu 1942 v Mauthausenu.

Z dalších vězněných to byli: reportér pražského rozhlasu František Kocourek, karikaturista František Bidlo, býv. ministr zahraničních věcí Kamil Krofta (univerzitní profesor, historik), prof. Karel Štipl.

Malá pevnost měla charakter průchozí věznice, odkud byli vězni posíláni po určité době před soud nebo do koncentračních táborů. Přímo zde zahynulo v důsledku hladu, týrání a nedostatečné lékařské péče a hygieny 2 600 vězňů, další tisíce jich zahynuly po deportaci z Terezína.

Koncentrační tábor pro Židy, tzv. ghetto Terezín

Součástí nacistických plánů na nové uspořádání Evropy bylo tzv. "konečné řešení židovské otázky". Také na obsazeném území Čech a Moravy byli občané židovského původu pronásledováni a od listopadu 1941 postupně deportováni do města Terezína (Hlavní pevnost), kde pro ně nacisté zřídili tzv. ghetto. Zde měli být soustředěni do doby, než budou vyhlazovaní tábory na východě připraveny k jejich konečné likvidaci.

Židovským vězňům sloužila k ubytování nejprve kasárna a po vystěhování terezínských obyvatel v polovině roku 1942 i všechny civilní domy. Při obrovském přeplnění tábora však obývali i půdy, sklepy a kasematy ve valech. Terezín se stal největším koncentračním táborem na území českých zemí. Proudily sem tisícové transporty Židů nejen z protektorátu, ale i z Německa, Rakouska, Holandska, Dánska a koncem války i ze Slovenska a Maďarska.

Za necelé 4 roky jím prošlo více než 140 000 vězňů - mužů, žen i dětí. V posledních dnech války k nim přibylo ještě na 15 tisíc vězňů, kteří dorazili do Terezína s tzv. evakuačními transporty z koncentračních táborů vyklízených před postupující frontou. Na 35 000 vězňů zde v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek zemřelo.

Terezínskému táboru pro Židy velela nacistická komandantura, která předávala příkazy tzv. židovské samosprávě. Ta se starala o vnitřní chod tábora. Přímý dohled nad vězni vykonávali protektorátní četníci, kteří z velké většiny sympatizovali s uvězněnými, snažili se jim pomoci a udržovat kontakty s vnějším světem.

V táboře platily všemožné zákazy a nařízení, pouze kulturní život byl po určité době povolen, neboť měl posloužit jako kulisa k zastření pravdy o osudu, který byl Židům předurčen. Vězni se k umění upnuli, neboť jim pomáhalo překonávat deprese a strach z neznámé budoucnosti. Snažili se, aby ani vězněné děti nezaostávaly v učení a neztrácely rozhled. Přes zákaz nacistů se proto provádělo tajné vyučování a přidělení učitelé a vychovatelé se dětem věnovali s nesmírnou obětavostí. I za hradbami ghetta je připravovali na svobodnou budoucnost.

Bohužel, jak transporty do ghetta přicházely, tak také postupně odcházely - do neznáma. Od října 1942 směřovaly téměř všechny do Osvětimi - Birkenau, nejstrašnějšího z vyhlazovacích táborů. Z Terezína na "Východ" bylo vypraveno celkem 63 transportů, jimiž odešlo více než 87 000 osob. Z nich se dočkalo osvobození 3 800. Tragický byl osud terezínských dětí. Ze 7 590 nejmenších vězňů deportovaných na východ se osvobození dožilo jen 142. Jen ty děti, které zůstaly po celou dobu v Terezíně, měly šanci se zachránit. Ke dni osvobození se v Terezíně nacházelo kolem 1 600 dětí ve věku do 15 let. O jejich životě vypovídají verše, deníky, ilegálně vydávané časopisy a tisíce kreseb - často to jediné, co po nich zůstalo.

Některé osobnosti tehdejšího kulturního života v ghettu : spisovatelé Karel Poláček, Norbert Frýd, hudba - Karel Berman, David Grünfeld, Ada Hechtová, Karel Ančerl, Rudolf Franěk, Karel Reiner, Viktor Ullmann, Gideon Klein, Pavel Haas, Hans Krása, F.E. Klein, divadlo a kabaret - arch. František Zelenka, Gustav Schorsch, Vlasta Schönová, Karel Švenk, Zdeněk Jelínek, Ota Růžička, Kurt Gerron, Hanuš Hofer, Leo Strauss, výtvarné umění - Bedřich Fritta, Otto Ungar, Leo Haas, Ferdinand Bloch, Karel Fleischmann, Petr Kien, Adolf Aussenberg, Charlota Burešová, Rudolf Saudek, Jo Spier, Arnold Zadikow.

Koncentrační tábor v Litoměřicích

V posledních válečných letech, kdy německý zbrojní průmysl byl neustále více ohrožován leteckými nálety spojenců, rozhodli nacisté o přemístění části výroby do podzemí. Také v Litoměřicích měl být využit bývalý vápencový důl pod planinou Bídnice.

Na jaře roku 1944 se zde začaly budovat podzemní továrny s krycími názvy Richard I a Richard II. K jejich výstavbě sem byly přivezeny tisíce vězňů, především Poláků, Jihoslovanů, Rusů, Francouzů, Belgičanů, Italů a dalších národností. V blízkosti budované továrny pro něj byl zřízen koncentrační tábor - pobočka kmenového tábora ve Flossenbürgu - zdroj pracovní síly.

Vězňové upravovali terén na povrchu, razili štoly a připravovali prostory továrních hal. Speciálně vybraní jednotlivci se pak spolu s totálně nasazenými dělníky podíleli na výrobě součástek motorů k tankům, těžkým vojenským vozidlům a lodím. Po několik měsíců zde pracovalo i početné komando vězňů z terezínské věznice gestapa v Malé pevnosti.

Nelidské zacházení, hlad, otrocká práce v podzemí, kde hrozily závaly a nakonec rozšíření epidemie tyfu způsobily, že z 18 000 vězňů, kteří sem byli deportováni, jich za necelý rok zahynulo na 4 500.

Osvobození

Situaci vězňů v Terezíně zkomplikovaly koncem války evakuační transporty, které sem přijížděly od 20. dubna do 6. května 1945. Tisíce zubožených a těžce nemocných vězňů s sebou přivezly skvrnitý tyfus, který se rychle rozšířil i mezi původními židovskými vězni. Mezitím byl zjištěn tyfus i ve věznici v Malé pevnosti. O tom se dozvěděli lékaři v Praze a zorganizovali tzv. Českou pomocnou akci na pomoc terezínským vězňům. Vedl ji pražský epidemiolog MUDr. Karel Raška.

Členové České pomocné akce zahájili již 4. května 1945 záchranné akce v Malé pevnosti a zároveň navázali kontakt se zástupci Mezinárodního červeného kříže, který převzal již 2. května ochranu nad policejní věznicí i ghettem. Ve večerních hodinách 8. května projely Terezínem ve směru na Prahu první jednotky Rudé armády.

Sovětští vojáci pak v následujících dnech převzali na žádost českých lékařů ochranu celého Terezína a poskytli i potřebnou lékařskou pomoc. Spolu s českými lékaři a zdravotníky i zdravotní službou z řad bývalých vězňů a desítek dobrovolníků ze širokého okolí se podíleli na likvidaci tyfové epidemie, která si vyžádala ještě stovky obětí. Je třeba vyzdvihnout obětavost všech, kteří plnili tento nebezpečný úkol, bez ohledu na čas, odpočinek a nebezpečí nákaz. Již koncem května byla nejhorší vlna epidemie zdolána; před smrtí bylo zachráněno na 30 000 lidských životů. Až do 21. srpna 1945 probíhala repatriace osvobozených vězňů, kteří se postupně rozjížděli do svých domovů ve 30 státech světa.

Vznik Památníku Terezín

V krátkém čase po skončení druhé světové války se rozvinula snaha o zachování a udržení míst utrpení a smutku tak, aby byla stálou připomínkou i výstrahou pro budoucí generace.

Dne 6. května 1947 vláda Československé republiky rozhodla zřídit v Terezíně památník s cílem zachovat a udržovat pietní místa v tom stavu, v jakém byla v době nacistické poroby. Památník Terezín dnes tvoří soubor jednotlivých pietních míst, která jsou značně rozptýlena a netvoří ucelenou lokalitu.

Soubor Památníku tvoří:

* Malá pevnost jako historická část Terezína
* Národní hřbitov
* Muzeum ghetta
* Židovský hřbitov s krematoriem a Ruský hřbitov
* Památník sovětských vojáků
* Pamětní deska u bývalé železniční vlečky
* Pietní místo u Ohře
* Kolumbárium s částí opevnění, obřadní místnosti a márnice
* Bývalá podzemní továrna Richard v Litoměřicích s krematoriem
* Bývalá Magdeburská kasárna

Národní hřbitov

Vznikl uměle, až po osvobození v roce 1945. Podnět k jeho zřízení vyšel z řad bývalých vězňů a pozůstalých, na jejichž žádost byly exhumovány tělesné ostatky vězňů z šesti hromadných hrobů na šancích Malé pevnosti, kam se pohřbívalo v období od 1.3. do 7.5.1945. Mezi exhumovanými byli i vězni z pochodů smrti, kteří v květnových dnech roku 1945 přišli do Malé pevnosti.

Dne 16. září 1945 se pak za účasti bývalých vězňů, pozůstalých, čestných představitelů politického a veřejného života poválečného Československa a široké veřejnosti konal slavnostní pohřeb všech 601 exhumovaných obětí. (Tohoto pohřbu se např. zúčastnil ministr zahraničních věcí Jan Masaryk a JUDr. Milada Horáková, která promluvila za vězněné ženy.) Od skončení války se Terezín stal poutním místem československého lidu. K prvnímu výročí osvobození se na Národním hřbitově konala 12.5.1946 vzpomínková slavnost. Součástí programu byl pohřeb exhumovaných obětí ze společného hrobu v Lovosicích, z hromadných hrobů nalezených v prostoru koncentračního tábora v Litoměřicích a z obecního hřbitova v Terezíně.

Do společného hrobu na Národní hřbitov byl také uložen popel 52 vězňů popravených 2.5.1945 v Malé pevnosti. Dále sem byly přemístěny do jednotlivých hrobů urny obětí tyfové epidemie z terezínského krematoria a rovněž popel vyzvednutý z velké jámy v jeho blízkosti. Jednalo se z velké části o zemřelé z terezínského ghetta.

Ještě v roce 1958 byl při stavebních pracích v blízkosti bývalé podzemní továrny Richard nalezen hrob s lidským popelem. Bylo zjištěno, že se jedná o pozůstatky židovských vězňů z terezínského ghetta. Rovněž tento nález byl pochován na Národním hřbitově.

V současné době seč na Národním hřbitově nachází 2 386 jednotlivých hrobů (urnových nebo kosterních). Další tisíce zemřelých z Malé pevnosti, terezínského ghetta, koncentračního tábora v Litoměřicích, ale i těch, kteří do Terezína přišli na konci války pochody a transporty smrti, jsou pochovány ve společných hrobech označených pěti pylony. Celkem se na Národním hřbitově nacházejí ostatky asi 10 000 obětí.

Židovský hřbitov s krematoriem

V terezínském ghettu byli zemřelí zpočátku pohřbíváni do jednotlivých i hromadných hrobů v prostoru bohušovické kotliny. Vznikl tak postupně Židovský hřbitov, na němž je pohřbeno na 9 000 obětí tohoto tábora. Nacisté rozhodli vybudovat v Terezíně táborové krematorium. Bylo uvedeno do provozu 7. září 1942 a spalovalo mrtvé nejen z ghetta, ale i z policejní věznice gestapa v Malé pevnosti a později i z litoměřického koncentračního tábora. Podle dochovaných kremačních záznamů zde bylo zpopelněno na 30 000 obětí. Urny s popelem se ukládaly v kolumbáriu, umístěném v pevnostním valu, většinu jich však nacisté přikázali ještě před koncem války zlikvidovat.

Od poloviny března 1945 až do příchodu prvních evakuačních transportů byly kremace zastaveny. Mrtví byli ve všech třech perzekučních zařízeních pohřbíváni do hromadných hrobů. Mezitím bylo zprovozněno vlastní krematorium litoměřického tábora, které začalo spalovat v dubnu 1945. Během jednoho měsíce v něm bylo zpopelněno asi 400 mrtvých. Po příchodu evakuačních transportů (na konci dubna 1945) byly kremace obnoveny.

Vzhled původního pohřebiště židovských vězňů, nacházejícího se v bohušovické kotlině, byl po válce architektonicky a výtvarně vyřešen a celý prostor je nyní upraven jako sad nenápadně zapadající do okolní krajiny. Pietní úpravu dostalo i místo, kde byl v listopadu 1944 z příkazu nacistů vhazován do řeky Ohře popel umučených vězňů.

Internační tábor

V Malé pevnosti byl umístěn v letech 1945 - 1948 internační tábor, kde byli shromažďováni nejprve váleční zajatci a později německé obyvatelstvo, určené k odsunu z Československa. Tato součást novodobé historie Terezína byla po dlouhou dobu tabuizována a archivní materiály byly badatelům nepřístupné. Teprve demokratické přeměny vytvořily normální podmínky pro práci historiků, které umožnily doplnit obraz poválečného vývoje i objektivní zpracování této otázky. Výsledky výzkumu v této oblasti byly publikovány v roce 1997 a jsou prezentovány ve stálé výstavě, umístěné ve IV. dvoře Malé pevnosti.

Malá pevnost

Fungovala v letech 1940–1945 jako věznice pražského gestapa. Roku 1994 byla v Malé pevnosti otevřena nová stálá expozice o historii politické věznice. Podává svědectví o perzekuci českého národa za nacistického režimu v 2. světové válce a zaznamenává osudy českých vězňů zavlečených do jiných koncentračních táborů na území nacistické německé říše.

# Malá pevnost 1940–1945
# Expozice výtvarného umění Památníku Terezín
# Terezín 1780–1939
# Koncentrační tábor Litoměřice 1944–1945
# Internační tábor pro Němce. Malá pevnost 1945–1948

Krátkodobé výstavy instalované ve výstavních prostorách Malé pevnosti, návštěva kina s dokumentárními filmy, obchod s možností nákupu brožur, knih, videokazet a suvenýrů.
Muzeum ghetta

Otevřeno v roce 1991 v budově bývalé terezínské školy. Expozice vznikla ve spolupráci s bývalými vězni terezínského ghetta.

# Terezín v tzv. konečném řešení židovské otázky 1941–1945

Krátkodobé výstavy, návštěva kina s dokumentárními filmy, obchod s možností nákupu brožur, knih, videokazet a suvenýrů.
Bývalá Magdeburská kasárna

Rekonstruovaná a otevřená v roce 1997. V budově Magdeburských kasáren sídlí také Středisko setkávání.

# Replika vězeňské ubikace z doby ghetta
# Hudba v terezínském ghettu
# Výtvarné umění v terezínském ghettu
# Literární tvorba v terezínském ghettu
# Divadlo v terezínském ghettu
Kolumbárium, obřadní místnosti a ústřední márnice

Otevřeno 16.10.2001.

# Pohřební obřady v ghettu a ústřední márnice
Bývalé krematorium na Židovském hřbitově

# Úmrtnost a pohřbívání v terezínském ghettu
Modlitebna z doby terezínského ghetta

Mezi prostory, sloužícími v době existence terezínského ghetta k bohoslužbám, měla mimořádný význam židovská modlitebna umístěná v dnešní Dlouhé ulici č. 17, objevená až počátkem 90. let 20. stol. Svou výzdobou - odborně provedenými nástěnnými malbami a texty - je unikátní mezi všemi obdobnými prostorami, jež byly v bývalém ghettu jako modlitebny využívány.

Stálá expozice České republiky v Osvětimi

Posláním české expozice v Osvětimi je ukázat mechanismus deportací z bývalého Protektorátu Čechy a Morava do Osvětimi na pozadí tehdejší situace v zemi, především pak v kontextu okupační politiky nacistického Německa.

Vlastní historicko-dokumentární expozice je situována v 1. patře budovy, zatímco část přízemí byla upravena s využitím některých architektonicko-výtvarných prvků jako je plasticky ztvárněná čelní stěna a další jednotlivé plastiky. Tento prostor bude využíván pro pořádání vzpomínkových aktů. Jeho dominantním prvkem je seznam transportů, které vězně z českých zemí přivážely do Osvětimi. Seznam je umístěn na celé ploše stěny vpravo od vstupu do přízemní části expozice. Dalším výstavním prvkem je velká mapa na levé straně stěny u vstupu do přízemního prostoru, na níž jsou vyznačeny hlavní koncentrační a vyhlazovací tábory, do nichž byli deportováni vězni z českých zemí. Úvodní texty o expozici se nacházejí na protější stěně mezi okny. U schodiště je vytvořen pietní prostor pro kladení květin.

Úvodní část historicko-dokumentární expozice v prvním patře ve stručné zkratce připomíná skutečnost, že rozbití Československa bylo jedním za základních předpokladů pro realizaci Hitlerových plánů na ovládnutí Evropy Dále charakterizuje Protektorát Čechy a Morava, který měl navenek vyvolávat zdání autonomie, ve skutečnosti se však veškerá moc soustředila v rukou okupantů, kteří vytvořili vlastní systém politických, správních, soudních a policejních orgánů a institucí. Navazující část je věnována charakteristice represivního systému, budovaného od prvních dnů okupace. Jeho hlavní složku představovalo gestapo se sítí venkovských služeben a řídícími úřadovnami v Praze a Brně.

Další část zachycuje akty odporu proti okupaci a hlavní směry organizovaného odbojového hnutí, které se v případě demokratických organizací orientovalo na československou exilovou vládu v Londýně, zatímco komunisté se nadále podřizovali pokynům zahraničního vedení Komunistické strany Československa v Moskvě.

Hlavní vlny represivních opatření okupační moci, jejichž základní metodu představovalo masové zatýkání, jsou obsahem další části. Poté jsou přiblíženy deportace do koncentračních táborů jako jedna z hlavních metod potlačování odporu v protektorátu.

Další část expozice uvádí tábory, do nichž byli vězni z českých zemí deportováni a mezi něž se od poloviny roku 1941 zařadil i tábor v Osvětimi. Na dvou polokruhových plochách situovaných v prvé polovině tohoto výstavního prostoru, jsou představeny hlavní skupiny politických vězňů, deportovaných z českých zemí do Osvětimi. Většina z nich je charakterizována v úvodních textech a poté přiblížena medailony některých z vězňů, které obsahují jejich základní biografická data a důvody vedoucí k jejich zatčení. Dva samostatné výstavní panely byly vyhrazeny pro dokumentování cesty jednoho z vězňů – Vladimíra Zedníka – od jeho zatčení až po smrt v Osvětimi a vyřízení formalit týkajících se předání jeho osobních věcí pozůstalé manželce. Navazující část se pak zabývá úmrtností vězňů a způsoby komunikace táborového velení s pozůstalými, přesuny vězňů z Osvětimi do jiných koncentračních táborů a řídkými případy propouštění vězňů.

Značné místo je v expozici věnováno deportacím židovských vězňů z českých zemí do Osvětimi i tomu, co těmto deportacím předcházelo. Je to dáno především tím, že Židé tvořili zdaleka největší skupinu ze všech vězňů. První část věnovaná této problematice přibližuje přípravy a průběh „konečného řešení židovské otázky“ na území protektorátu. Zdůrazněna je úloha Reinharda Heydricha, který po nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora na podzim 1941 urychlil tempo příprav na „očištění“ protektorátu od Židů a rozhodl o zřízení ghetta – sběrného a průchozího tábora pro židovské vězně – v Terezíně. Celkem tři tématické celky expozice jsou věnovány deportacím z terezínského ghetta do Osvětimi od října 1942 do října 1944. Uvedené celky jsou doplněny medailóny některých židovských vězňů z českých zemí v Osvětimi.

Z terezínského ghetta bylo do Osvětimi deportováno také 4518 dětí ve věku do patnácti let, z nichž se konce války dožilo jen 245. U většiny z nich známe jenom jejich jména, data narození a smrti. Po některých však zůstaly jejich fotografie a také kresby, vesměs zachycující krásnou dobu života na svobodě a pohádek. Výběr z těchto fotografií a kreseb nejmladších obětí tvoří další, navazující část expozice.

Na dvou polokruhových plochách situovaných uprostřed druhé poloviny tohoto výstavního prostoru jsou umístěny dvě vzájemně se prolínající tématické části, přibližující každodenní život vězňů z českých zemí v Osvětimi. Jednu představuje výběr z unikátního souboru kreseb bývalého vězně terezínského ghetta Alfreda Kantora, který své zážitky z Osvětimi zachytil na jednoduchých kresbách mimořádné dokumentární hodnoty. Druhou tvoří výňatky ze vzpomínek vězňů z českých zemí.

Protože řada vězňů byla vybrána k pracovnímu nasazení a měla pomáhat nahradit nedostatek pracovních sil v německém válečném hospodářství, je další část expozice věnována této tématice.

Osvětim byla rovněž místem, kde byla vyvražděna většina původní romské populace českých zemí. Proto jsou následující části expozice věnovány perzekuci a genocidě Romů. První z nich se zabývá perzekucí Romů v českých zemích před zahájením deportací do Osvětimi. V následujícím výkladu jsou dokumentovány nejprve hlavní vlny deportací Romů do táborů Osvětim I a Osvětim II a poté osud Romů z českých zemí v tzv. cikánském táboře v Osvětimi II.

Součástí tohoto bloku tématických částí expozice jsou medailóny několika romských vězňů z Osvětimi.

Předposlední tématická část expozice je věnována útěkům, které byly projevem odporu vězňů a zároveň – s výjimkou nepočetných případů propuštění – jedinou možností jak se zachránit před neustálou hrozbou smrti.
Tématické celky věnované evakuačním transportům a pochodům smrti, které přivedly osvětimské vězně na území českých zemí, připomínají jejich nesmírné útrapy a smrt mnoha z nich v posledních dnech války. Velký snímek bojovníků pražského povstání proti okupantům v květnu 1945, nad jejichž hlavami je na transparentu napsáno i jméno Osvětimi, celou expozici symbolicky uzavírá.

Dominantní prvek nejen závěrečných tématických částí, ale i celé expozice představuje příčná stěna, jež je pokryta více než dvěma tisíci vězeňských fotografií osob, deportovaných do Osvětimi z českých zemí.

Scénář expozice připravil Památník Terezín, přičemž autorský kolektiv byl z poloviny tvořen bývalými osvětimskými vězni. Realizací expozice byl pověřen vítěz veřejné soutěže na její výtvarně prostorové řešení - pražský atelier Area Faber. Toto řešení, vyhýbající se násilné inscenaci a akcentující pietnost a nadčasovost, se setkalo s velmi dobrým přijetím nejen u oficiálních hostů během vernisáže, ale i odborníků z hostitelského muzea v Osvětimi a dalších zemí, jakož i většiny řadových návštěvníků.

Samotná vernisáž se v Osvětimi uskutečnila 8. května 2002 ve 13 hodin. Současně při ní byly otevřeny jak česká, tak slovenská expozice. Českou oficiální delegaci vedl předseda vlády Miloš Zeman, slovenskou místopředseda vlády Pál Csáky a delegaci hostitelské země státní tajemník Tadeusz Iwiński. Ve svých projevech všichni jmenovaní zdůraznili jak význam poučení z minulosti pro výchovu k demokracii v současnosti, tak nebezpečí, které je spojeno se současným vzedmutím vlny netolerance, násilí a nenávisti vůči cizincům v Evropě. Jménem bývalých osvětimských vězňů vystoupili Robert Bartek a Hilda Hrabovecká. Oba jmenovaní vyslovili přesvědčení, že nově otevírané výstavy pomohou důstojným způsobem uctít a uchovat památku obětí Osvětimi z českých zemí a ze Slovenska.